Očista není očistec: Den druhý až šestý

Dostávám se konečně k tomu, srhnout první týden. Byl to týden náročný, ne kvůli jídlu, ale kvůli práci. Proto mám na účtě několik zásadních dietetických prohřešků:

• Místo toho, abych přestala pít kafe, pila jsem až 3 hrnky denně. V úterý kvůli tomu, že mě "latentně" bolela hlava (z takové latentní bolesti se někdy může vyklubat třídenní úporná bolest, ale černý kafe po ránu mi občas pomůže, jako naštěstí tentokrát). Takže žádný postupný snižování příjmu kofeinu během prvních tří dní, jak můj dietetický plán doporučuje, snad až dneska, šestý den (to už mám za sebou zas jen jeden hrnek, ale zato teď zrovna popíjím černý čaj, protože i když bych šla nejradši spát, nesmím).
• Dva večery jsem si dala k večeři víno (rosé). V úterý jen tak deci na chuť, ve čtvrtek asi tři deci. Prostě stres v práci, co dodat? 
• V pátek jsem snídala o půl šesté ráno (banán s mandlovou pastou - o ořechových a mandlových pastách jindy, protože je to úžasná věc a zaslouží si více místa) a pak jsem 12 hodin nejedla. Nějak nebyl čas a prostor a vůbec. Takových dní mám pár do roka, ale není se čím chlubit. Když už jsem se najedla, byl to výborný salát z Marks&Spencer s rýží, polníčkem, krevetami, a mangem... mno, jenže mi to v M&S nedalo a když už jsem celý den trpěla (já totiž ani nějak nestihla mít hlad, ale normální je trpět, když člověk 12 hodin nejí, ne?), "odměnila" jsem se cheescakem s belgickou čokoládou, který prodávají po jednotlivých štráfcích - ráda bych zdůraznila, že mi přišel fakt hodně sladký, ovšem snad netřeba dodávat, že jsem ho snědla tak jako tak.
• A když už se přiznávám ke sladkému, musím se přiznat taky ke středečnímu "výpadku", kdy jsem zbouchla ještě kousek svatebního dortu a malinký svatební koláček... nebo dva...

Ke všem svým prohřeškům mám jediný komentář - nejlepší je doma v ledničce a ve spíži nemít nic, co vás svádí! Je to totiž ve výsledku úplně zbytečné. Jen se to kolikrát v domácnosti o dvou a více členech, kdy ne všichni ujíždějí na čistém jídle, moc nedá. O to pevnější pak člověk musí mít vůli a musím říct, že po roce, co jím jinak, už většinu času svému "panu domácímu" nezávidím, co do sebe pere (pokud zrovna nevařím). Jen někdy to prostě ujede.
Na druhou stranu jsem si při obědě statečně řekla o neslazený ledový čaj (taky jsem se totiž mohla tvářit, že už to mají připravené přímo s cukrem a nezeptat se, že jo) a odmítla jsem nabídku sušenky. Musím se trochu pochválit.

Moje hlavní chody přes týden byly víceméně čisté, zdravé a vyvážené. Jedla jsem irish stew, ze které jsem vylovila jehněčí a z brambor udělala úhlednou hromádku, kterou si v restauraci odnesli zpět, rajčatovou omáčku s tuňákem a hrstí majoránky jsem si dala k večeři s bezlepkovými nudlemi (protože po cvičení se tělo hlásilo o sachry) a druhý den k obědu se zeleným salátem, ve čtvrtek jsem ještě v 7 hodin ráno vařila oběd - vepřový plátek potřený harissou s dýňovým pyré... jen ten pátek jsem nějak prokoučovala. A protože mám ve svém dietetickém plánu výměnu soji (která se běžně doporučuje, ale já bych ji neměla) za vejce (které se naopak běžně vylučují kvůli potenciální nesnášenlivosti, ale mně problém nedělají), užívám si ke snídani nebo k večeři, když se mi nechce nic jiného vymýšlet, omeletky (jedno vejce, rajče na kostičky, čerstvá bazalka, sůl, pepř - the best!).

Odměnou mi bylo, že když jsem si dneska na obědě dala - neprozřetelně - vepřové na paprice s rýží (nevím, co mě to popadlo), i když jsem snědla hlavně maso s trochou omáčky a rýže, pěkně jsem se následně zapotila. Pro mě je to dobré znamení, že se tělo čistí a už se odmítá vypořádat se vším, co jsem do něj schopna vpravit, a navíc, s mojí ne vždycky silnou vůlí, mi to pomáhá, protože najednou nejen že nemůžu, ale už ani nechci, protože mi pak prostě není dobře.

Uvidíme, jak to půjde další týden! Rozhodně očekávejte zábavné historky...